ČESKÁ UROLOGIE / CZECH UROLOGY – 4 / 2019

322 ORIGINÁLNÍ PRÁCE Ces Urol 2019; 23(4): 316–324 na etiologii IMC (6). Nezaznamenali jsme žádný případ vankomycin‑rezistentního enterokoka (VRE) a velmi nízká je jejich rezistence k nitro‑ furantoinu. Autoři britské studie z Cambridge přitom udávají stabilní 10% incidenci VRE mezi lety 2005–2014 a vzestup rezistence k nitrofu‑ rantoinu až na 40 %! (17). Dle dostupných informací patří Enterococcus sp . k nejčastěji nalézaným bakteriím u pacientů s nefrostomií (spolu s P. aeruginosa ) nebo JJ‑stenty a permanentními močovými katétry (spo‑ lu s E. coli ) (18). V našem souboru byl u pacientů s nefrostomií nejčastějším nálezem Enterococcus sp . (n = 18; 18,8 %) a u nemocných s močovým katétrem E. coli (n = 83; 26,0 %), následovaná En- terococcus sp. (n = 57; 17,9 %). Za pozornost stojí recentní zprávy, že asymptomatická bakteriurie je nejen neškodná, ale navíc působí i protektivně vůči symptomatickým epizodám uroinfekce; E. faecalis se uvádí jako obzvláště „výhodný“ sym‑ biont (19). Aktuálním doporučením je asympto‑ matickou bakteriurii neléčit, ani nediagnostikovat (těhotné ženy a pacienti před endoskopickými urologickými operačními výkony zůstávají vý‑ jimkou z pravidla). Výskyt MRSA je celosvětově dosti variabilní stejně jako v případě ostatních MDR patogenů. Podle rakouské studie je S. aureus včetně MRSA málo častým původcem IMC nebo asymptoma‑ tické bakteriurie (0,8–1,4 %) (20), přičemž výskyt MRSA souvisí s širokým používáním antibiotik a špatnou hygienou v nemocnicích. Od roku 2005 začal v USA a Evropě (s výjimkou České republiky) klesat. Ve Velké Británii poklesl vý‑ skyt MRSA v nemocnicích po zavedení celo‑ plošných programů k redukci nozokomiálních nákaz (přísná hygiena rukou, bariérové pomůcky, jednorázový materiál) o 80 % (21). Oproti tomu byl S. aureus nejčastějším G+ původcem bak‑ teriemie v rámci nefro‑urologické nemocnice v indickém státě Gudžárát; v 71 % případů se jednalo o MRSA (22)! Předkládaná práce je naplněním doporuče‑ ných postupů Evropské urologické společnosti o sledování lokálního spektra rezistencí uropa‑ togenů a vedení empirické léčby uroinfekcí dle místních podmínek. Jejím nedostatkem (který je však společný pro všechny práce tohoto typu) je fakt, že řada ambulantních pacientů s nekom‑ plikovanou IMC bez indikace ke kultivačnímu vyšetření moči dobře zareaguje na iniciální an‑ tibioterapii. Kdyby se tyto případy zahrnuly do analýzy antimikrobiálních rezistencí, byly by její závěry patrně o něco příznivější. Je také pravdou, že článek zachycuje snímek antimikrobiálních nálezů a spektra jejich rezistencí v daném časo‑ vém okamžiku a neukazuje tak trendy vývoje. Monitoraci profilů antimikrobiálních rezistencí se však hodláme nadále věnovat a věříme, že jiná pracoviště našeho oboru se vydají stejným směrem. Zbývá dodat, že nelze dostatečně docenit význam konzultací léčby problematických přípa‑ dů (infekce MDR bakteriemi, urosepse, pacienti s chronickou renální nebo jaterní insuficiencí, imunosupresí apod.) s antibiotických centrem, respektive mikrobiologickou laboratoří dané ne‑ mocnice. Zejména u MDR organizmů se citlivosti in vitro nemusejí shodovat s účinkem in vivo a není v silách odborníků operačního oboru všechny tyto nuance brát v potaz. ZÁVĚR Zjištěná prevalence jednotlivých uropato‑ genních bakterií je srovnatelná s literárními údaji z naší geografické oblasti. Potvrdili jsme vysokou míru rezistence vůči antimikrobiálním lékům, které se na urologických pracovištích běžně používají. Nejčastěji izolovaným patoge‑ nem byla E. coli (n = 726; 35,7 %), dále Enteroco- ccus sp. (n = 495; 24,3 %) a Klebsiella sp. (n = 206; 10,1 %). Až 57 % izolátů E. coli bylo rezistentních na ciprofloxacin. Klebsiella sp. byla rezistentní zejména vůči ciprofloxacinu (58,4 %), ale také na amoxicillin‑klavulanát, piperacilin‑tazobaktam a cefalosporiny II. i III. generace. Poděkování PharmDr. Aleně Linhartové za revizi textu z hle‑ diska uvedených farmakologických informací.