ČESKÁ UROLOGIE / CZECH UROLOGY – 3 / 2020

170 EDITORIAL Ces Urol 2020; 24(3): 170–171 Editorial Současná situace v českém zdravotnictví i v celé společnosti svádí k hodnocení vlivu pandemie SARS‑CoV-2 na nás a naši práci. Jelikož tento pro‑ blém podrobně analyzoval pan doktor Trávníček v úvodníku předchozího čísla České urologie, budu se věnovat oblasti, která s tím sice velmi úzce sou‑ visí, ale má větší časový dosah. Jedná se o otázku vzdělávání. Každý na své úrovni ať již v ambulancích, na menších odděleních nebo klinikách ve velkých fakultních nemocnicích jsme na vlastní kůži zažili, jak lze zvládnout krizovou situaci či krátké krizové období, organizovat svoji práci a zařadit se do sys‑ tému. Krizový management je vysokoškolské stu‑ dium a vzdělání v této oblasti lze získat na několika místech v České republice. Krize ukázala, že těchto lidí je na všech úrovních extrémní nedostatek a je‑ jich význam do budoucna jen vzroste. Souvisí s tím i obecné povědomí v této oblasti, které není nijak vysoké a bude se muset promítnout do výchovy a vzdělávání. Samozřejmě ne v podobě nácviku krizových situací, kterou jsme všichni zažívali ve školách nebo v zaměstnání, ale v sofistikované a strukturované podobě, která již existuje v syla‑ bech uvedeného oboru krizového řízení. Navzdory specifické situaci při výskytu infekce ohoržující celou populaci a jejího významného do‑ padu na zdravotnickou péči, existují obecná pravidla, která je nutné dodržet v jakýchkoliv zátěžových situ‑ acích. Z dosavadního průběhu pandemie vyplynula naléhavá potřeba orientace v uvedené problematice, a to na úrovni každého z nás a samozřejmě i celých organizací, rezortu a státu. Je jasné, že jednotlivci ne‑ jsou schopni obsáhnout celou problematiku a jsou odkázáni na krizové plány, schopnost reagovat na aktuální doporučení a omezení a na efektivitu plá‑ nování a předpovědi vývoje stavu. Z pohledu lékaře v nemocnici hlavníhoměsta s dlouhodobě největším výskytemnového koronavirumohu říci, že byly důle‑ žité všechny uvedené faktory. Tuto zkušenost bychom měli určitým způsobem zhodnotit, zdokumentovat a hlavně předat dál tak, aby příští podobná situace byla z menší části improvizací (schopnost ceněnou uČechůpo celémsvětě) a z větší části koordinovanou akcí s nějakou podobou. V mnoha ohledech jsme narazili na věci, které jsme viděli, zažili a řešili poprvé amožná naposledy, ale určitě jsme nebyli první v Ev‑ ropě ani na světě. Schopnost poučit se ze zkušenosti jinýchmůžemít v budoucnu velkou cenu, protože se může jednat o krizi smnohemhlubšíma dramatičtěj‑ ším dosahem, jako je ta současná. V této souvislosti máme určitě co dohánět a integrace vzdělávání v této oblasti do praxe je nezbytná. Je velmi povzbudivé, že krize ukázala organizační a odborné schopnosti všech zainteresovaných – lékařů, nelékařského zdravotnic‑ kého personálu, managementu a dalších, a nutno říci, že se v mnoha ohledech nemáme za co stydět. Již zapojení mediků, studentů zdravotnických škol a mnoha dobrovolníků je svědectvím potenciálu, který máme a jenž je potřeba rozvíjet. Bohužel závis‑ lost na strategickémplánování (což je rovněž vysoko‑ školský obor) v systému přinesla neřešitelné situace a mnoho zbytečných problémů, které ale vyžadují politické a hlavně systémové řešení. Nevím, jestli toho jsou a budou volení zástupci a státní správa schopni. Pokud zobecním závěry a zkušenosti z krize a promítnu je do systému vzdělávání ve zdravot‑ nictví a urologii, je jasné, že je potřeba se zaměřit na všechny úrovně, od výuky na lékařských fakul‑ tách, přes specializační přípravu až po celoživotní vzdělávání. Nabídka je velmi široká a vyžaduje vel‑ ký cit pro efektivitu při výběru způsobu a obsahu. Celou situaci velmi pěkně zhodnotil pan docent Minčík (prezident Slovenské urologické společ‑ nosti) svým výrokem, že rezidenti se nikdy neměli tak dobře jako v současnosti. Určitě je pravda, že nabídku možností vzdělávání nelze s minulostí srovnávat, ale k tomu, aby k něčemu bylo, je nut‑ né učinit další kroky. Kromě jiných to je integrace systematického (celooborového) vzdělání, kdy by všichni urologové a uroložky měli mít možnost „zažít“ různé podoby urologické péče a to, co považuji za možná nejdůležitější – péči o talen‑ ty. Myslím si, že každý z nás dokáže vyjmenovat kolegy, se kterými se radí, spolupracuje a které považuje za autority, a to nezávisle na věku nebo