ČESKÁ UROLOGIE / CZECH UROLOGY – 4 / 2020

299 KAZUISTIKY Ces Urol 2020; 24(4): 295–302 jit terapii zajištěním derivace močového měchýře proplachovou cévkou, rehydratací pacienta, hra‑ zením eventuálních krevních ztrát, farmakoterapií spasmoanalgetiky, hemostyptiky. V případě takto neřešitelné hemotamponády močového měchýře nebo protrahovaného krvácení pacienta indiku‑ jeme k cystoskopii s intervencí směřující k zástavě krvácení. Kalium‑titanyl‑fosfát (KTP) laser se vzhle‑ dem ke specifickému zaměření cévních struktur zdá ideální volbou (10). Po zvládnutí aktivního krvá‑ cení ze stěny močovéhoměchýře se otevírá prostor položit si otázku: Jak dále? Čekat na další recidivu a pak postupovat opět maximálně konzervativně? Při další recidivě zkusit některou ze starších vari‑ ant intravezikální instilace roztoků (IVI) např.: solemi stříbra, hliníku, formaldehydu? Jsou při selhání kon‑ zervativních postupů nyní na řadě intervence typu selektivní arteriální embolizace, chirurgické podvazy vnitřní ilické arterie, derivační chirurgické výkony včetně cystektomie? Je nutné si uvědomit, že výše jmenované spektrum je vždy léčbou symptomatic‑ kou. Dle mého názoru je v této fázi ideální prostor přistoupit k některé z méně známých, v praxi méně využívaných, ale předevšímméně invazivníchmož‑ ností kauzální terapie. S přihlédnutímk reálnýmpod‑ mínkám současného zdravotního systému v České republice se plošná péče tohoto druhu prakticky zužuje na intravezikální instilaci kyseliny hyaluronové (3) a námi diskutovanou hyperbaroxii. V současnosti okrajové a spíše experimentální postupy kauzální léčby RIHC jsou intravezikální instilace prostaglandi‑ nů (1, 3), botulotoxinu (1), kyseliny aminokapronové (1), lipozomálního roztoku imunosupresiva tacrolimu (3), lokální použití vaskulárního endotelového růsto‑ vého faktoru (VEGF) (11), kmenových buněk (3) nebo intravenózního podání 10% roztoku tetrachlorode‑ kaoxidu Cl4H2O11 (Macrokine®, Immunokine) WF10 (12). Tyto modality čeká dlouhá cesta s nejistým výsledkem před eventuálním uvedením do běžné denní praxe. Hyperbarická oxygenoterapie (hyperbaroxie) je léčebná metoda, která by vzhledem k mechanismu účinku mohla být vhodným kauzálním způsobem léčby RIHC. Princip spočívá v inhalačním podávání kyslíku za podmínek zvýšeného atmosférického tlaku. Vdechovaná koncentrace kyslíku se blíží 100 %, pracovní tlak v hyperbarické komoře je 2,5–3,0 ATA (1). Dochází k plnému dosycení hemoglobinu kyslí‑ kem, mnohonásobnému zvýšení parciálního tlaku kyslíku a jeho fyzikálnímu rozpuštění v krevní plaz‑ mě. Cévní systém pak zprostředkovaně přispívá k mnohonásobnému zvýšení parciálního tlaku kyslí‑ ku ve tkáních, kde se až čtyřnásobně prodlužuje jeho difuzní dráha. Všechny tyto děje vedou ke zvýšené dodávce kyslíku i ve tkáních postižených ischemií a hypoxií (jako je tomu ve stěněmočovéhoměchýře při RIHC) (13). Hyperbarická oxygenoterapie ale neznamená pouze přísun „většíhomnožství kyslíkového substrá‑ tu“, má více jedinečných efektů včetně signálního efektu vůči DNA (transkripci) s ovlivněnímmnožství buněčných procesů (exprese hormonů, enzymů, faktorů up‑regulace receptorů). Bylo prokázáno, že během 24 hodin po aplikaci HBO jsou aktivovány geny antioxidační, protizánětlivé, prorůstové, repa‑ rační faktory a hormony. Naopak deaktivovány jsou geny pro tvorbu prozánětlivých cytokinů a geny zodpovědné za apoptózu. Výsledným efektem je stimulace neovaskularizace, fibroblastové proliferace, tkáňové reparace, produkce kolagenu, urychlení demarkace mezi nekrotickou a vitální tkání (14). Vlastní pobyt v hyberbarické komoře při léčbě RIHC je obvykle v délce 60–90 minut. Za účelem snížení rizika toxicity vdechovaného kyslíku jemožné v 20–30minutových intervalech provádět přestávky s dýchánímvzduchu (3). Pacienti hyperbaroxii absol‑ vují 1–2× denně do celkového počtu 20–40 expozic dle průběžného efektu (1, 3). Léčba hyperbarickým kyslíkem je obecně pova‑ žována za bezpečnou léčebnou proceduru s velmi nízkým rizikemNÚ. Nejčastější komplikací je soubor tzv. dysbarických poranění (barotraumat): středoušní dutiny, dutiny v obličejové části lebky, zubní dutiny a zažívacího traktu. Barotrauma plic je nejzávažnější poranění, jedná se o velice raritní, nicméně život ohrožující komplikaci. Dále může být HBO kom‑ plikována hypoglykemií a reverzibilní myopií (13). Dlouhodobá inhalace kyslíkumůže být potenciálně toxická pro plíce a CNS. Toxicitu mohou také ovliv‑ nit medikace kortikosteroidů, inzulinu, adrenalinu, noradrenalinu, užívání vysokých dávek kyseliny acetylsalicylové a vitaminu C (3), deficit vitaminu E,