Fulltextové hledání

Ostřížková S, Zlotkowska R. Vliv onemocnění covid-19 na mužskou plodnost. Onemocnění covid-19 se od roku 2019 rychle rozšířilo napříč kontinenty a způsobilo pandemii. Častější výskyt tohoto onemocnění byl pozorován u mužů, částečně vlivem vyšší exprese angiotenzin‑konvertujícího enzymu 2 (ACE2), který, společně s transmembránovou serinovou proteázou 2 (TMPRSS2), hraje významnou roli v průniku viru do buňky. ACE2 i TMPRSS2 jsou exprimovány na povrchu mnoha lidských tkání včetně tkání reprodukčního systému mužů i žen. Z tohoto důvodu je stále zkoumán vliv viru SARS‑CoV-2 na mužskou plodnost. Proběhlé studie se zabývají zejména histopatologickými změnami u post mortem vzorků z varlat covid-19 pozitivních pacientů, ale také imunitními reakcemi indukovanými virem SARS-CoV-2. Negativní dopad může mít cytokinová bouře způsobená pyroptózou buněk a oxidační stres. Jelikož je většina virů, včetně SARS‑CoV-2, schopna prolomit hematoencefalickou bariéru, může dojít k ovlivnění hypotalamo‑hypofýzo‑gonádové osy nezbytné pro endokrinní regulaci spermatogeneze. Pacienti s onemocněním covid-19 vykazují vyšší hladiny luteinizačního hormonu a prolaktinu a nižší hladiny testosteronu vlivem poškození Leydigových buněk. Hodnocení parametrů spermiogramu poukázalo na zhoršení celkové motility spermií a snížení koncentrace spermií v ejakulátu. Ovlivnění parametrů spermiogramu se však zdá být dočasné.

Hrbáček J, Hanáček V, Tláskal V, Saláková M, Čermák P, Tachezy R, Zachoval R. Detekce mikrobiomu horních močových cest u pacientů s urolitiázou: studie proveditelnosti. Cíl: Zjistit, zda existuje mikrobiální osídlení horních močových cest (HMC) a pokud ano, tak liší‑li se od mikrobiomu dolních močových cest (DMC). Materiál a metoda: Soubor tvoří pacienti podstupující endoskopický operační zákrok v anestezii pro litiázu HMC. Moč z močového měchýře byla odebrána aseptickou katetrizací, z HMC cystoskopicky zavedeným ureterálním katétrem. Po izolaci DNA byla bakteriální 16S rDNA sekvenována na platformě Illumina MiSeq a získaná data zpracována příslušnými bioinformatickými nástroji. Část izolované DNA byla využita k detekci virových nukleových kyselin pomocí kvantitativní polymerázové řetězové reakce (qPCR). Párové vzorky vždy z HMC a DMC byly porovnány z hlediska struktury bakteriálního společenstva a přítomnosti vybraných DNA virů. Výsledky: Zařazeno bylo devět pacientů (8 mužů a 1 žena) průměrného věku 49,7 let, z nichž u osmi byla provedena sekvenace bakteriálních nukleových kyselin a u sedmi qPCR na přítomnost sedmi běžných DNA virů. Bohatost a diverzita mikrobiomu (alfa diverzita) HMC a DMC nebyla statisticky významně odlišná. Struktura mikrobiálních komunit z HMC a DMC (beta diverzita) vykázala větší podobnost v rámci jednoho pacienta, než byla podobnost všech vzorků HMC, resp. všech vzorků DMC. Virová DNA byla detekována jak v HMC, tak v DMC. Závěr: Výsledky naší pilotní studie poukazují na přítomnost bakteriálního a virového osídlení horních močových cest u pacientů s urolitiázou.

Hanáček V, Borovička V, Chlupáč J, Froněk J. Rekonstrukce dolní duté žíly u lokálně pokročilého karcinomu pravé ledviny a jeho lokální recidivy. Úvod: Lokálně pokročilý renální karcinom je přibližně v 10 % případů spojen s maligním trombem dolní duté žíly (DDŽ). Kompletní resekce tumoru v podobě radikální nefrektomie a kavální trombektomie představují v indikovaných případech nejúčinnější metodu léčby. V některých případech je nutná i resekce DDŽ. Nejčastěji užívanými náhradami jsou kadaverózní allograft nebo umělá cévní protéza. Maligní trombus DDŽ je u renálního karcinomu signifikantně nepříznivý prognostický faktor a je spojen s vyšším rizikem recidivy onemocnění. Solitární recidivy se objevují v horizontu 19 až 36 měsíců po první operaci. Kazuistika: 64letý muž s lokálně pokročilým karcinomem pravé ledviny a maligním trombem DDŽ zasahujícím pod jaterní žíly podstoupil radikální nefrektomii a resekci DDŽ s náhradou allograftem. Po intervalu 29 měsíců jsme provedli resekci lokální recidivy tumoru s opakovanou náhradou DDŽ umělou protézou. Pacient je nyní v pořádku tři měsíce po druhé operaci. Závěr: Radikální resekce tumoru ledviny s kavální trombektomií či náhradou pro maligní trombózou DDŽ zůstává jedinou léčebnou metodou spojenou se zlepšením prognózy pacientů. V našem případě jsme provedli opakovanou náhradu DDŽ, v rámci řešení primárního tumoru i jeho recidivy.

Prouza A, Tikhonova VL. Úvod do problematiky urogenitálních píštělí: incidence, etiologie, klasifikace, symptomatologie a diagnostika. Předmětem tohoto textu je přehledně přiblížit čtenáři téma urogenitálních píštělí. Zatímco v rozvojových zemích představují nejčastější příčinu vzniku píštěle poranění vzniklá v důsledku protrahovaného porodu, jsou ve vyspělých státech tyto komplikace naštěstí relativně vzácné. Zde vzniká urogenitální píštěl obvykle jako následek nerozpoznaného iatrogenního poranění močových cest během operačního výkonu; typicky hysterektomie. Radioterapie pánevní oblasti či zánětlivé onemocnění pánve představují některé z méně běžných příčin rozvoje píštělí. Zcela charakteristickým příznakem je kontinuální denní i noční nekontrolovatelný únik moči, který v přítomnosti rizikových faktorů souvisejících s možnou formací píštěle nutí lékaře pomyslet na tuto poměrně vzácnou diagnózu. Důsledně odebraná anamnéza, zevrubné urogynekologické fyzikální vyšetření a barvivový test představují první diagnostické kroky, které jsou často schopné píštěl spolehlivě odhalit. Ze zobrazovacích vyšetření rutinně využíváme retrográdní a mikční cystouretrografii a kontrastní CT močových cest, které vyloučí souběžné poranění močovodů. Uretrocystoskopie v indikovaných případech doplněná biopsií suspektních lézí je nedílnou součástí předoperační diagnostiky. S ohledem na rozsah následujícího sdělení se autoři nezabývají léčbou a managementem píštělí, které budou předmětem budoucího přehledového článku.

Záleský M, Stejskal J, Adamcová V, Hrbáček J, Minárik I, Pavličko A, Votruba J, Babjuk M, Zachoval R. Možnosti využití MRI a PSA denzity v indikaci biopsie prostaty. Hlavní stanovisko práce: Při vhodném nastavení kritérií lze kombinaci MRI a PSA denzity bezpečně použít k rozhodnutí o neprovedení biopsie prostaty u pacientů s elevací PSA. Cíl: Cílem práce je vyhodnocení počtu ušetřených biopsií a záchytu nesignifikantního karcinomu prostaty (KP) oproti počtu nezachycených signifikantních karcinomů v závislosti na nastavení indikačních kritérií MRI a PSA denzity k neprovedení biopsie prostaty. Soubor pacientů a metoda: V průběžné analýze prospektivního souboru z období 2015-2017 byly vyhodnoceny výsledky 397 pacientů, kteří pro elevaci PSA podstoupili MRI s následnou cílenou MRI/TRUS fúzní biopsií prostaty a standardní systematickou biopsií prostaty. U 223 pacientů se jednalo o primobiopsii, u 174 pacientů se jednalo o rebiopsii. Byla vypočtena frekvence detekce klinicky signifikantního karcinomu a klinicky nesignifikantního karcinomu prostaty v podskupinách stratifikovaných dle skóre PIRADS a dle PSAD, jak samostatně, tak v kombinaci obou parametrů. Cílem bylo najít optimální mezní hodnotu PSAD v kombinaci s PIRADS skórem, potřebné k maximalizaci ušetřených biopsií a minimalizaci počtu nezachycených signifikantních karcinomů prostaty. Analýza byla provedena pro hodnoty PSAD v rozmezí 0,1-0,5ng/ml². Výsledky: Z hlediska diagnostiky signifikantního karcinomu se jako nejbezpečnější kritéria k neprovedení biopsie prostaty jeví PIRADS Při jejich současném užití je možné neprovést 21,5 % (48/223) biopsií, což vede k nediagnostikování 16,7 % (5/30) klinicky nesignifikantních KP a 3,7 % (3/82) signifikantních karcinomů ve skupině primobiopsií. Ve skupině rebiopsií je možné neprovést 12,6 % (22/174) biopsií, což vede k nediagnostikování 4,4 % (1/23) klinicky nesignifikantních KP a 6,9 % (4/58) signifikantních karcinomů. Závěr: Při vhodném nastavení kritérií lze kombinaci MRI a PSA denzity použít k rozhodnutí o neprovedení biopsie prostaty u pacientů s elevací PSA, a to zvláště u pacientů indikovaných k primobiopsii.

Drlík M, Flögelová H, Dítě Z, Trachta J. Rozšířená doporučení pro diagnostiku a léčbu dětí s nočním pomočováním. Noční pomočování, přesněji noční intermitentní inkontinence je definována jako únik moči v průběhu spánku u dětí starších pěti let. Jde o velmi častý problém postihující cca 15 % dětí ve věku pěti let, přetrvávající u 2 % dospělé populace. Rozšířená doporučení pro diagnostiku a léčbu dětí s nočním pomočováním - jsou výsledkem společného úsilí Sekce dětské urologie České urologické společnosti a Pracovní skupiny dětské nefrologie České pediatrické společnosti. Cílem textu je poskytnout informace dětským urologům a dětským nefrologům v České republice, kteří rozhodují o dalším postupu u dítěte, obvykle odeslaného od praktického lékaře pro děti a dorost pro noční pomočování nereagující na základní opatření (režimová opatření, desmopresin, alarm) uvedená v části 1 Doporučení (1) nebo noční pomočování, u kterého byla zjištěna non‑monosymptomatická enuréza (NMNE). Doporučení byla vytvořena na základě stávajících mezinárodních klasifikací a doporučení. V případech s nízkým stupněm doporučení bylo postupováno na základě konsenzu pracovní skupiny.

Holub L, Hušek P, Košina J, Pacovský J, Broďák M. Dopady změny antimuskarinika na kvalitu života u pacientů s hyperaktivním měchýřem - výsledky studie VEST. Cíl: Autoři prezentují výsledky multicentrické, neintervenční, prospektivní, jednoramenné, observační studie, jejímž cílem bylo vyhodnotit účinek solifenacinu na kvalitu života (QoL) pacientů léčených předem jiným antimuskarinikem pro hyperaktivní měchýř (OAB) a porovnat účinky solifenacinu podle předchozí léčby antimuskariniky. Materiál a metoda: V rámci studie byl hodnocen reprezentativní vzorek OAB populace (2 000 pacientů zahrnutých do 60 center v České republice, 1 481 pacientů ukončilo všech pět hodnocení a 1 892 pacientů mělo výchozí a alespoň jedno post‑léčebné hodnocení). Metodou k ověření byly dotazníky spokojenosti s léčbou: dotazník vnímání spokojenosti s léčbou (TS‑VAS), krátká forma dotazníku hyperaktivního močového měchýře (OAB‑q SF) a Evropský dotazník kvality života (EuroQoL - EQ-5D-5L). Výsledky: Zlepšení příznaků QoL a OAB bylo pozorováno po dobu 12 měsíců u populace pacientů léčených solifenacinem 5-10mg a dříve léčených jinými antimuskariniky. Vývoj celkového skóre OAB není (p = 0,45) významně ovlivněn předchozí léčbou. Skóre OAB‑q SF, včetně celkového skóre HRQoL, všech podskupin HRQoL a skóre závažnosti příznaků, se ve sledovaném období zlepšily. Změny v skóre TS‑VAS také prokázaly zlepšení celkové QoL během studovaného období. EQ-5D-5L ukázal posun směrem ke zlepšení kvality QoL pro všechny rozměry. Údaje ze třídenních deníků močového měchýře prokázaly zlepšení průběhu symptomů OAB v průběhu studie, včetně frekvence, naléhavosti, nykturie a inkontinence. Solifenacin neměl žádný významný účinek na postmikční reziduum či vyšší riziko retence moči nebo jakýkoli účinek na průtok moči. Solifenacin byl v této studii dobře tolerován. Závěr: Studie ukazuje statisticky významné zlepšení téměř všech hodnocených parametrů. Podle výsledků je solifenacin vhodným léčivem pro pacienty, kteří selhávají při léčbě jiným antimuskarinikem.

Janáčková L. Komunikace mezi urologem a pacientem s rakovinou prostaty v průběhu lékařské konzultace Během loňského roku proběhl mezinárodní výzkum komunikace mezi urologem a jeho pacientem. Do tohoto projektu byla ve spolupráci s firmou IPSEN zařazena i Česká republika. Výsledky poukazují na skutečnost, že komunikaci mezi lékařem a pacientem se stále v České republice nevěnuje dostatek pozornosti, která ji náleží. Většina problémů pramení z odlišných očekávání pacienta a lékaře. Nenaplněná očekávání bývají zdrojem mnoha vzájemných komunikačních a postojových nedorozumění. Článek se zabývá strategií komunikace mezi urologem a jeho pacientem a definuje přímá doporučení komunikace s cílem zlepšit spolupráci a ovlivnit psychický stav pacienta včetně jeho spokojenosti s lékařskou konzultací.

Od zavedení extrakorporální litotrypse rázovou vlnou v 80. letech minulého století do medicínské praxe se tato metoda stala jednou z nejužívanějších terapeutických modalit pro urolitiázu. Po rychlém rozšíření získala ESWL obrovskou oblibu lékařů pro svou neinvazivitu i vysokou efektivitu a dobrou snášenlivost. V průběhu let došlo k vývoji nových generací přístrojů pro litotrypsi. V současnosti je ovšem poměrně obtížné srovnání úspěšnosti jednotlivých generací přístrojů. Data nasvědčují tomu, že novější litotryptory nemají lepší fragmentační efekt ani vliv na snížení nežádoucích účinků. V kontrastu s tím dochází k rozvoji endourologických zákroků za použití převážně flexibilních přístrojů a terapie rázovou vlnou dostává alternativu i pro indikaci nefrolitiáz. I když představuje ESWL dobře snášenou neinvazivní metodu léčby, jako každý lékařský zákrok, má své nežádoucí účinky. Některé z nich, ač vzácně, mohou být závažné a je nutné na ně myslet a včas je řešit. Indikační šíře ESWL je velmi široká, výkony provádí velký počet lékařů a je vhodné seznámit urology se základními fyzikálními principy rázové vlny a fungováním přístrojů. To umožní lépe indikovat pacienty, zlepší vedení terapie a může mít vliv na snížení nežádoucích účinků. V článku jsou uvedeny aktualizace indikačních kritérií i kontraindikací. Podáváme návrhy postupů pro zlepšení předoperační rozvahy, vedení zákroku a postupy potenciálně snižující nežádoucí účinky.

Cíl
Cílem práce bylo vyhodnotit změny erektilní funkce v souvislosti s roboticky asitovanou radikální prostatektomií u pacientů Kliniky urologie a robotické chirurgie v letech 2008 až 2014. Ve této práci jsme chtěli zjistit, zda a po jaké době dochází k návratu erektilní funkce a zda někdy dojde k návratu erekce do původního stavu jako před operací. Dále jsme chtěli potvrdit, zda je návrat erekce závislý na typu provedeného výkonu ? tedy nervy šetřící a nervy nešetřící prostatektomie.
Soubor pacientů
V hodnoceném období jsme na našem pracovišti provedli 1119 roboticky asistovaných radikálních prostatektomií (RARP). Ne všichni pacienti souhlasili s vyplňováním dotazníků a někteří nechtěli svou erekci a pooperační erektilní dysfunkci vůbec řešit. Někteří pacienti souhlasili pouze s anonymním vyplněním dotazníku a tak do konečného souboru nemohli být zařazeni. Do práce jsem tedy zařadil pouze pacienty, kteří s vyplňováním dotazníků souhlasili, následně byli ochotni chodit na další kontroly a i při nich vyplňovat IIEF-5 dotazníky.
Výsledky
V naší práci jsme prokázali, že erektilní funkce se po robotické radikální prostatektomii postupně obnovuje. K úplnému návratu erektilní funkce na úplně stejnou hodnotu IIEF-5 skóre v našem souboru nedošlo. Po 12 měsících došlo téměř k vyrovnání se původním hodnotám IIEF-5 skóre. Prokázali jsme vliv typu prodělané operace (nervy šetřící (jednostranně, oboustranně) x nešetřící) na návrat erektilní funkce.
Závěr
Sexuální funkce jsou pro většinu mužů středního i vyššího věku normální součástí kvality života a výkony typu robotické radikální prostatektomie mohou tyto funkce porušit. Sledování IIEF-5 skóre u pacientů po radikální roboticky asistované prostatektomii ukazuje na výskyt erektilní dysfunkce a její postupné zlepšování v čase.

Radikální prostatektomie a radioterapie jsou základní terapeutické možnosti lokalizovaného karcinomu prostaty s nezanedbatelnými možnými nežádoucími účinky léčby a socioekonomickou zátěží. Aktivní sledování je další z možností terapeutického přístupu k pacientům s nízce rizikovým karcinomem, která u důsledně selektovaných pacientů umožňuje oddálit aktivní léčbu. Cílem článku je objektivně informovat o indikačních kritériích a dosavadních výsledcích srovnávacích studií u aktivního sledování.

Cíl:
Retrospektivně porovnat chronickou urinární toxicitu trojrozměrné konformní radioterapie (3D-CRT) 74 Gy a radioterapie s modulovanou intenzitou (IMRT) 78 Gy u lokalizovaného karcinomu prostaty
Materiál a metoda:
Celkem 203 pacientů s TI-3 karcinomem prostaty bylo léčeno 3D-CRT (n = 91) a IMRT (n = 112). Medián sledování činil 5,2 roků, respektive 3,0 roky. Předepsaná dávka byla 74 Gy u 3D-CRT a 78 Gy u IMRT. Chronická urinární toxicita byla hodnocena podle Fox Chase modifikace Radiation Therapy Oncology Group a Late Effects Normal Tissue Task Force kritérií.
Výsledky:
Tříleté riziko rozvoje chronické urinární toxicity stupeň > 2 po 3D-CRT a IMRT bylo srovnatelné (14% vs. 11 %, p = 0,18). Multivariační analýza ukázala, že významnými prediktory toxicity jsou předchozí transuretrální resekce prostaty/otevřená transvezikální prostatektomie pro benigní hyperplazii prostaty TURP/TVPE (relativní riziko 3,85) a přítomnost akutní urinární toxicity 2. a vyššího stupně (relativní riziko 2,35). Chronická urinární toxicita 3. stupně se v celém souboru objevila u 22 pacientů - při poslední kontrole bylo devět z nich (41 %) asymptomatických či s minimálními symptomy.
Závěr:
Eskalace dávky metodou IMRT (78 Gy) nevedla k nárůstu chronické urinární toxicity v porovnání s 3D-CRT. TURP/TVPE před radioterapií zvyšuje riziko urinární toxicity.

Pheochromocytomas and paragangliomas are chromaffin cell tumors that produce, store (e.g. in vesicles), metabolize (e.g. to yield metabolites such as normetanephrine or metanephrine), and secrete (release) catecholamines (e.g. norepinephrine and epinephrine, or dopamine). The metabolism of catecholamines is a more consistent process than that of catecholamine secretion. Pheochromocytomas are found in the adrenal gland; closely related tumors of extra-adrenal location are classified as paragangliomas. Most pheochromocytoma and paraganglioma tumors (PTTs) represent sporadic tumors but about 20-30% of these tumors are familial. Mutations in six genes to date have been identified to be responsible for familial PTTs: 1. the von Hippel-Lindau (VHL) gene leading to VHL syndrome; 2. the RET gene leading to multiple endocrine neoplasia type 2; 3. the neurofibromatosis type 1 (NF-1) gene associated with von Recklinghausens disease; and 4 and 5. mutations of genes encoding the B, C, and D subunits of mitochondrial succinate-dehydrogenase (SDHB, SDHC, and SDHD) associated with familial PTTs. The presence of catecholamine excess reflects various clinical signs and symptoms associated with PTTs. Hypertension is the most common sign and may be sustained or paroxysmal. Numerous independent studies have now confirmed that measurements of fractionated metanephrines (i.e. normetanephrine and metanephrine measured separately) in urine or plasma provide superior diagnostic sensitivity over measurement of the parent catecholamines. Current localization of PTTs should be based on the use of anatomical as well as specific functional imaging studies to proof that a tumor is indeed pheochromocytoma or paraganglioma. Laparoscopic surgery is now the technique of first choice for resection adrenal and extra-adrenal PTTs. All patients with PTTs should receive appropriate preoperative medical management to block the effects of released catecholamines (blocking the synthesis and the action of catecholamines). Currently, there is no curative treatment for malignant PTTs.

Zavedení biologické léčby metastatického renálního karcinomu (mRK) od roku 2006 do určité míry mění i úlohu chirurgické léčby RK. Smyslem článku je dát přehled o integraci chirurgické a biologické léčby u mRK. Biologickou léčbou jsou zde myšleny tři skupiny léků: inhibitory tyrosinkinázy (TKI - sunitinib, sorafenib, pazopanib), mTOR inhibitory (temsirolimus a everolimus) a protilátky proti VEGF (bevacizumab).
Byly zpracovány dostupné informace o dané problematice získané zejména cestou PubMed. Většina poznatků se týká užití sunitinibu.
Cytoreduktivní nefrektomie (CRNE) měla jednoznačný profit prokázaný v době léčby cytokiny V době biologické léčby zatím nemáme výsledky teprve se rozbíhajících prospektivních randomizovaných studií, ale některé dílčí informace z jiných studií ukazují na možnost profitu z CR NE i v době biologické léčby. Na indikaci neoadjuvantní a adjuvantní léčby zatím nemáme odpověď, opět studie zatím probíhají. Zmenšení inoperabilního tumoru (downsizing) lze očekávat jen asi u 30% pacientů po asi 2-3 cyklech.
CRNE je u pacientů v dobrém biologickém stavu stále indikována. Laparoskopický přístup je akceptován. Dostatečný je i výkon záchovný je-li technicky možný. Nedostatečný efekt CRNE je u pacientů ve špatném biologickém stavu, vysoce rizikových tumorů, u tumorů > T3, u metastáz jater, symptomatických metastáz, postižení uzlin retroperitonea a mediastina, elevací LHD a poklesu albuminu. Zmenšení tumoru predoperačné (downsizing) pomocí biologické léčby je indikováno jen přísně individuálně. Neoadjuvantní i adjuvantní léčba jsou zatím cílem klinických studií bez indikace v každodenní klinické praxi. Vysazení TKI před operací se doporučuje alespoň 24 hodin, opětovné nasazení nejdříve za 4 týdny. Bevacizumab je nutné vysadit minimálně 4 týdny před operací.