29 / 86
29
Ces Urol 2016; 20(1): 23–32
PŘEHLEDOVÝ ČLÁNEK
odpovědi autonomního efektoru (37). Výsledky
prokázaly nejen detruzorové kontrakce po podráž‑
dění příslušného dermatomu, ale navíc možnost
močení bez detruzoro-sfinkterické dyssynergie
(DSD) (38).
Laboratorní výsledky byly potvrzeny i klinicky.
Pooperační urodynamické studie ukázaly téměř
normální hodnoty u pacientů s původní hyper‑
aktivitou detruzoru a DSD jak u dospělých, tak
u dětí (39, 40, 41). Povzbudivé byly i pozitivní účin‑
ky na funkci střeva u dětí s míšními dysrafizmy
(42). Xiao uváděl 87% úspěšnost metody u dětí se
spina bifida, tj. pokles detruzorového tlaku, vze‑
stup kapacity močového měchýře, vymizení DSD
a snížení postmikčního rezidua. Četnost vedlejších
nežádoucích účinků, tj. částečná ztráta motorické
funkce L 4–5, poklesla z 25 % na 5 % a projevila se
jen přechodnou svalovou slabostí (42).
Dosavadním nedostatkem uvedené metody
bylo její provádění pouze jedním vědeckým tý‑
mem na dvou pracovištích ve světě (Čína, USA),
s velmi příznivým literárním ohlasem. Metodu
zkoušel následně Rasmussen, uváděl použití Xiao
procedury u deseti pacientů starších 18 let s neu‑
rogennímměchýřem (43). Původní nadšení z Xiao
procedury vystřídalo zklamání, uváděl staticky
nevýznamné změny většiny urodynamických pa‑
rametrů, jediná statisticky významná změna byla
ve snížení výskytu úniku moči při urodynamic‑
kém vyšetření (p=0,03). U jednoho pacienta došlo
ke snížení genitální citlivosti a k rozvoji erektilní
dysfunkce. V této studii autoři nepotvrzují schop‑
nost reinervace (43).
DISKUZE
V dětském věku lze využít všechny výše uváděné
metody. Nutné je ale zvážit očekávaný benefit
a rizika spojená s jednotlivými metodami. Dalším
faktorem limitujícím použití jednotlivých metod
je compliance dětského pacienta. Častější použití
méně invazivních metod dokládá i četnost studií
P-TENS (11, 25, 30, 31) a PTNS (11, 12, 14). Z invaziv‑
ních metod je často používaná metoda sakrální
neuromodulace – SNS (18, 20, 44). Mezi neinvazivní
se řadí TENS, P-TENS, anogenitální neuromodu‑
lace a PTNS. Z invazivních metod se v dětském
věku provádí sakrální neuromodulace za pomoci
elektromodulu InterStim, metoda SARS se u dětí
neaplikuje pro své technické omezení.
Vymizení projevů hyperaktivního měchýře
nejlépe dokládají studie s parasakrální neuromo‑
dulací. Autoři uvádí 51–78% úspěšnost (11, 30, 31).
Anogenitální neuromodulace měly úspěšnost nižší
31–38% (27, 33).
Zvýšení kapacity měchýře po léčbě je popiso‑
váno u PTNS a P-TENS, přičemž hodnocení studie
bylo po 1–24 měsících po ukončení léčby (11, 12,
14, 23, 25).
V hodnocení inkontinence není doložena
metoda, která by byla nejúčinnější. Více než 70%
úspěšnosti bylo dosaženo jak u invazivní sakrál‑
ní neuromodulace (75%) (44), tak u neinvazivní
P-TENS (74–84%) (23, 30, 31).
Recidiva projevů dysfunkčního eliminačního
syndromu byla popsána Rothem v 60% při deak‑
tivaci neuromodulátoru při SNS (44). U metody P‑
-TENS byla recidiva popsána v 10–25% (23, 28, 31).
Vliv souběžné anticholinergní medikace v prů‑
běhu stimulací nebyl potvrzen. Zajímavé je, že
jedna studie s P-TENS, kdy pacienti současně užívali
anticholinergní léky, měli horší výsledky ve vymi‑
zení projevů OAB, než pacienti ve studiích bez
medikace (23, 28, 30, 31). Od neurostimulačních
metod se očekává působení odezvy na detru‑
zor přes postganglionární muskarinové receptory,
proto konkomitantní medikace anticholinergiky
ztrácí své opodstatnění, i když synergní účinek
nelze vyloučit.
Studie zabývající se vlivem na těžký farmako‑
rezistentní dysfunkční eliminační syndrom jsou
především z oblasti sakrálních neuromodulací (16,
17, 45). Je popisován dobrý efekt jak na zlepšení
močových dysfunkcí, tak na zácpu. Nevýhodou
metody je vysoké procento komplikací (selhání
neuromodulátoru, infekce, bolesti, migrace neu‑
romodulátoru) vyžadujících si explantaci celého
systému až v 11% (45). Studie Humphreyse při pou‑
žití SNS uvádí zlepšení pošpiňování u dětských pa‑
cientů o 44% (18). Při anogenitální stimulaci u dětí
došlo ke zvýšení četností stolice (33).